Hodíškov

Rod Linsbauerů z Hodíškova



Aleš Linsbauer (1839 – 1895)


Architekt

Narodil se 10. 12. 1839 v Hodíškově, navštěvoval obecnou školu v Obyčtově, pak reálku v Jihlavě a odmaturoval v Brně. Další svá studia zahájil na polytechnickém ústavu v Praze, pokračoval ve studiu architektury ve Vídni, které dokončil na pražské polytechnice. Po studiích nastoupil praxi u svého strýce, stavitele a konservátora Františka Schmoranze ve Slatiňanech na Chrudimsku.

Jako mladý architekt jistě získal A. Linsbauer u stavitele Schmoranze značné zkušenosti, které mohl dobře uplatnit až v pozdějších letech. Přesto touha po samostatnějším uplatnění jej přivedla do Prahy. Zde nastoupil jako asistent na technice, u prof. Ringhoffera na katedře pozemního stavitelství. V tomto období se A. Linsbauer zapsal svou činností do tváře Prahy. Podle jeho návrhů provedl v letech 1866 – 1867 sochař Ed. Veselý modely velkých kandelábrů plynového osvětlení, které byly realizovány a po dlouhá léta byly neodmyslitelnou součástí Staroměstského náměstí v Praze. Rovněž podle Linsbauerových návrhů byly vyrobeny kandelábry také v Terstu.

Ovšem nejvýznamnějšího úkolu se Linsbauerovi dostalo v roce 1869, kdy jeho bratrance architekt František Schmoranze mladší (1845 – 1892), rovněž absolvenst víděňské techniky, jej pověřil provedením architektonického řešení pomníku Čeňku Priessnitzovi, který se měl postavit v Lázních Jeseník, v tehdejším Grafenberku.

Myšlenka na postavení pomníku Č. Priessnitzovi, objeviteli nového způsobu vodoléčby a zakladateli lázní Jeseník, u "českého pramene", vznikla v roce 1868. Základní kámen k pomníku byl položen 17. 7. 1871 a arch. Linsbauer začal spolupracovat na tomto pomníku s tehdy pětadvacetiletým Josefem V. Myslbekem.

Po dokončení tohoto úkolu odešel arch. Linsbauer záhy z Prahy. Vrátil se do rodného Hodíškova, aby zde zveleboval nejen své hospodářství, ale i celou obec. Prvním výsledkem jeho činnosti byla stavba kaple na hodíškovské návsi, která byla ukončena podle Linsbauerových plánů v roce 1877. V následujících letech se arch. Linsbauer zabýval projektem a výstavbou škrobárny, která byla dokončena v roce 1880, jako první podnik tohoto druhu v celém kraji, pro který měla značnou důležitost. Když bylo v roce 1883 povoleno zřízení samostatné jednotřídní školy v Újezdě (do té doby byl Újezd přiškolen k farní škole v Novém Veselí), byla postavena podle Linsbauerových plánů přízemní školní budova v roce 1885, novoměstským stavitelem Karlem Šírem.

Protože Hodíškov byl při tereziánsko-josefinské organizaci přidělen k farní triviální škole v Obyčtově, (kam také sám arch. Linsbauer docházel) zaměřil veškeré své úsilí k tomu, aby byla také zřízena škola v jeho rodné obci. Když tohoto povolení dosáhl, vypracoval na novou školní budovu plány, podle nich byla v roce 1885 zahájena stavba. Vyučování v ní bylo zahájeno 16. září 1886. Současně také kolem nové školní budovy zřídil vlastním nákladem pěkný park.

Jako architekt zasáhl Aleš Linsbauer svým výrazným, ale citlivým způsobem do významné Santiniho stavby, jakou je farní kostel Navštívení p. Marie v Obyčtově. U této kostelní budovy byla totiž na místě snesená sakristie zbudována v roce 1798 předimenzovaná hranolovitá věž. Zde se snad nejvíce projevily Linsbauerovy zkušenosti, získané za jeho působení u stavitele Schmoranze. Příznivě zkorigoval přestavbu věže, na niž byla podle jeho návrhu a projektu postavená nová helma. Kromě toho se ve skromném interiéru kostela v Obyčtově nachází ještě jedna památka na arch. Linsbauera. Je to obraz "Sv. rodina na útěku do Egypta", umístěný v okenní špaletě. Obraz snad pochází z kostela Petra a Pavla v Praze – na Poříčí, a byl právě Linsbauerovým přičiněním darován pro kapli v Hodíškově. Odtud byl později přenesen a definitivně umístěn v obyčtovském kostele.

Je třeba připomenout, že za svého působení ještě v Praze zaměřoval arch. Linsbauer své tvůrčí úsilí také na drobnější práce, jako byly návrhy na hřbitovní náhrobky. Ať to je podle jeho návrhů provedený náhrobek na hřbitově v Táboře, náhrobek poslance moravského sněmu a významného advokáta Valeriána Kallába, hrobka rodiny Wenke na Olšanském hřbitově v Praze nebo rodinná hrobka v Obyčtově. Všechny jsou poznamenány architektonickou monumentalitou, vyrůstající z jednoduchosti a vyrovnanosti. Proti většině tehdejších náhrobků, konvenčních to kamenických prací, pojímal Linsbauer každý náhrobek jako součást sakrální architektury.

Architekt Aleš Linsbauer zemřel v plné práci, ve svých šestapadesáti letech, 9. listopadu 1895. I když tento významný hodíškovský rodák nenáležel k architektům tzv. "velkého slohu", náležel po všech stránkách k té generaci českých architektů, kteří ač vyškoleni ve Vídni, byli již po všech stránkách, sice nepřímo, ovlivněni duchem Zítkovým. Zásluhou této generace bylo, jak tomu bylo tehdy obdobně i v jiných uměleckých oblastech,že se naše architektura odpoutávala od vlivu Vídně, což vyvrcholilo v roce 1866 založením "Spolku architektů a inženýrů" v Praze, jehož členem byl též arch. Linsbauer.



Prof. Ing. Aleš Linsbauer (1891 – 1928)


Na novoměstském katolickém hřbitově můžeme najít bystu Prof. Ing. Aleše Linsbauera. Podle nápisu na jejím podstavci poznáváme, že v srpnu roku 2008 uplynulo již 80 let, kdy zemřel tento náš významný, dnes již skoro zapomenutý, rodák.

Aleš Linsbauer se narodil 29. ledna 1891 v Hodíškově, jako prvorozený syn Václava Linsbauera a jeho manželky roz. Vališové, pocházející z Jiříkovíc. Když otec, původně vlastnící v Hodíškově grunt s hospodou, koupil v Novém Městě na Žďárské ulici dům čp. 47, prožíval zde Aleš celé své mládí. Chodil zde do obecné školy, kde získal dobré základny díky svému učiteli Karlu Košťálovi, na něhož vždy vděčně vzpomínal. Jako nadaný žák studoval na novoměstské reálce, kde v roce 1912 maturoval. Největší jeho zájem náležel již na této střední škole chemii, a proto byl miláčkem prof. Jaromíra Bažanta. Jistě proto pokračoval ve svých studiích na České vysoké škole technické v Praze, kde v roce 1912 složil II. státní zkoušku z oboru technické chemie.

Téhož roku nastoupil jako 21. letý inženýr do rafinerie cukru v Domažlicích a v následujícím roce do cukrovaru v Mělníku, kde byl v roce 1915 jmenován technickým adjunktem. Od roku 1919 až do roku 1922 působil jako první adjunkt v cukrovaru ve Velkých Pavlovicích na Moravě. Již v tomto období upozornil na sebe Ing. Aleš Linsbauer několika vědeckými pracemi, a proto se stal v roce 1920 členem komise pro vypracovávání jednotlivých metod k provádění chemických rozboru v cukrovarech.

Na základě četných výzkumů v této oblasti byl Ing. Linsbauer na návrh profesorského sboru povolán v roce 1921 za správce cukrovarnické stolice České vysoké školy technické v Brně. Záhy nato, 6. dubna 1922, byl jako 31. letý jmenován mimořádným profesorem obecné technologie cukrů a uhlohydrátů a speciálního cukrovarnictví na této vysoké škole. Po tomto jmenování zastával funkci předsedy brněnské stanice Výzkumného ústavu čs. průmyslu cukrovarnického, která byla tehdy zřízena při brněnské technice Ústředním spolkem čs. průmyslu cukrovarnického. V této funkci se stal poradcem všech cukrovarů na Moravě a na Slovensku.

Prof. Ing. Aleš Linsbauer sestavoval každoročně pro povznesení cukrovarnického průmyslu statisticko – technologické zprávy ze všech provozů cukrovarů na Moravě, později z celé naší republiky.

Ve školním roce 1926 – 1927 byl Prof. Ing. Aleš Linsbauer zvolen děkanem fakulty chemického inženýrství a jmenován členem zkušební komise pro II. státní zkoušky v oboru chemického inženýrství. Současně zastával funkci přednosty Významné stanice čs. průmyslu cukrovarnického v Brně, byl místopředsedou Moravského spolku cukrovarnického, členem Masarykovy akademie práce a Zemědělské akademie. Mimo členství v Čs. společnosti chemické a Německé společnosti chemické v Berlíně byl členem mnoha dalších kulturních i občanských spolku, redaktorem vědeckých i odborných časopisů. Linsbauerovi spolupracovníci jak na brněnské technice, tak také ve všech uvedených institucích se vždy podivovali, kde bral čas a sílu, že mohl vědecky, organizačně i prakticky vše zvládnout. Jistě proto, že měl všechny výjimečné předpoklady, vědecké nadání, pracovitost a neobyčejné znalosti. Ovšem nelze pominout již od mládí jeho dobře známou píli a vrozenou horáckou vytrvalost a houževnatost. Nikdy nespoléhal na protekci, věřil jen sobě a své práci a jen její kvalitou převažoval všechny konkurenty, kterých nebylo málo. Když byl vyčerpán, uchyloval se ke své milované matce, žijící v Novém Městě na Moravě, kde nabýval nových sil. Přesto zákeřná choroba tuberkulóza hlodala stále více jeho život. Nepomohlo celoroční léčení v Tatranské Poliance ani několikaměsíční pobyt ve švýcarském Davosu, kde Prof. Ing. Aleš Linsbauer na počátku srpna 1928 jako 37. letý zemřel.

Kromě četných přednášek a drobnějších prací o všech aktuálních otázkách tohoto průmyslu sepsal obsáhlé dílo "Technologie cukru" o výrobě surového cukru řepného, které vyšly v roce 1924. Rovněž významné byly jeho práce o studiu zabarvení šťáv v různých soustavách odparek. Tím, že byly tyto studie záhy uveřejněny i v zahraničních odborných časopisech, byly výsledky Linsbauerova bádání používány nejen u nás, ale i v cizině.
Copyright © 2007 – 2016 Hodíškov. Vytvořil Martin Michal. Všechna práva vyhrazena. Aktualizováno: 21.1.2011 20:00